Zbraně nejmocnějších - Kyselé okurky

Kapitola 53. - Kyselé okurky



Ples zahajoval přesně v sedm a tak jakmile hodiny sedmkrát odbily, zůstal Harry v ložnici sám. Celou věž zahalovalo až strašidelné ticho. Dostal za úkol se alespoň na chvilku mihnout ve Velké síni, aby to nebylo nápadné, a poté se vytratit směrem k Severní věži, kterou měl střežit.

Bylo něco málo před čtvrt na osm, když na sebe hodil společenský hábit, mírně si pročísl vlasy a upravil límec. „No jo, jsi krasavec,“ pronesl sarkasticky ke svému odrazu v zrcadle. Jakmile však vyšel z ložnice, zaslechl povědomé hlasy.

„Nemůžeš, lezeš do šachu,“ říkala právě Ginny.

„A jo. Hm… tak takhle.“ Hermiona pohnula s figurkou a zrzka sledovala rozmetání jednoho jezdce na padrť.

„Nemáte být někde jinde?“ zeptal se Harry a opřel se o zeď za ním s rukama zkříženýma na prsou.

Obě se na něho podívaly a změřily ho pohledem od hlavy až k patě. „Ne, ale ty vypadáš, že ano.“

„Proč nejste na plese?“ zeptal se.

„Nemáme s kým jít,“ odvětila Ginny a Hermiona smutně přikývla. V tu chvíli je Harry trochu litoval. Obě byly velmi pohledné, ale kvůli tomu, že měly mírně natvrdlé partnery a tvrdé hlavy (v Hermionině případě), musely tvrdnout tady. „Nikdo nás nepozval.“

„Co Dean?“ otázal se Harry, ale dívka ho zpražila pohledem.

„Nech si toho!“

„A ke všemu tu Adrianu nechceme nechávat samotnou,“ dodala Hermiona a promýšlela další tah.

„Adriana? Ona je tady?“

„Nahoře. Nechce s nikým mluvit ani se odtamtud hnout.“

„Ještě se nevzpamatovala?“ zeptal se Harry a obě dívky zavrtěli hlavou.
„Je úplně mimo. Přišla o celou rodinu. Snažily jsme se jí dostat mezi lidi, aby přišla na jiný myšlenky, ale nechce. Ty jdeš na ples? Trochu pozdě, ne?“

„Chci se tam jít jen na chvíli mrknout, ale nemám s kým. Nenašel by se tu někdo, kdo by chtěl jít se mnou?“ nadhodil. Obě dívky na něho upřely nevěřícné pohledy a pak se mlčky vrátily ke hře. „No tak holky, přeci tu nehodláte sedět celý večer. Pojďte se tam alespoň podívat,“ pobízel je.

„Nemáme jít s kým,“ odvětila Ginny.

„A já jsem vosk?“ zamračil se na ni Harry.

„Ale my jsme dvě a ty si jen jeden, tak…“

„Ruce snad mám dvě a když vytáhnete i Adrianu uděláte ještě k tomu dobrej skutek. A bez poznámek,“ přerušil Hermionin nádech k námitce. „Šupajděte nahoru a ať jste v cukuletu zpátky.“

„Ty seš hroznej,“ zasmála se Hermiona, ale vyskočila na nohy, „ale když jinak nedáš. Docela ráda bych se tam koukla.“ Obě dívky se zvedly a zmizeli v ložnicích.

Sakra, kde jsou? díval se na hodinky snad o půl hodiny později. Ty si snad ty šaty ještě šijou.

V další chvíli se ozvalo vrzání dveří.

„Nezájem, prostě jdeš s námi a bez námitek,“ slyšel Ginnin hlas a poté tiché remcání Adriany.
„Holky, já nechci.“
„Ále, neremcej….“

Na schodišti se objevily dvě osoby a za nimi hned třetí a Harrymu spadla čelist.

Zrzka měla vlasy rozpuštěné, jen dva pramínky spletené na každé straně, oči mírně zvýrazněné černou linkou a na sobě dlouhé rudé šaty sahající až na zem.

Dívka vedle ní si nechala vlasy rozpuštěné, oči měla silně namalované, aby make-up zakryl zarudnutí od slz a dlouhý tmavě modrý hábit kopíroval její jemné křivky.

Nejstarší z nich si vyčesala vlasy do drdolu, jen dva pramínky nechala venku, tvář nalíčenou pouze tak, aby se alespoň trochu zakryla výrazná jizva a šaty sesekané od stehen ke kolenům měli barvu půlnoční noci. Všechny se trochu nesměle usmály, když si všimli jeho upřeného pohledu.

„Dámy,“ nabídnul jim své rámě a Ginny s Hermionou se ho chytli každá z jedné strany. Adriana se držela kamarádky jakoby se bála, že jí zmizí, a všichni vyrazili směr Velká síň.

„Myslíte si, že dokážeme proklouznout, aniž by si nás nikdo nevšiml?“ zeptala se Ginny.

„Jistě. My jsme takový malý a nenápadný,“ odvětil jízlivě Harry a všechny se zasmáli. Stanuli před branou do síně, ze které se rozléhaly celým hradem pomalé tóny.

„Harry?!“ ozvalo se za nimi překvapeně. Na podstavci jednoho brnění seděl Ron a sledoval je nevěřícným pohledem.

„Ahoj, Rone,“ usmál se na něj Harry konvetzačním tónem. „Kde máš partnerku?“

„Partnerka není. Utekla,“ dodal a sestra se ušklíbla, snažila se však ihned nasadit opět vážnou tvář. „Koukám, že ty s tím problém nemáš,“ dodal Ron po chvíli nejistě, „nepůjčil bys mi prosím jednu tanečnici?“ zeptal se a pohledem dal jasně najevo, kterou myslí.

„Já nevím,“ pokrčil Harry rameny, „když nějaká budu chtít.“

„Smím být tak smělý a požádat Vás o společnost na dnešní večer, slečno Grangerová?“ zeptal se s mírnou poklonou Ron. „Prosím,“ dodal, když viděl, jak váhá.

Dívka se usmála a pustila se Harryho. „Zajisté, pane Weasley, budu poctěna,“ ušklíbla se, zahákla se do jeho rámě a vlepila mu slabý polibek. Ron si s kamarádem ještě vyměnil spiklenecké mrknutí a celý rozzářený zmizel se svou partnerkou v sále.

„A my, mademaisel,“ napodobil francouzštinu a opět nabídl dívkám své paže, „jdeme.“ Se zvednutou hlavou a dvěma krásnými dívkami po boku vkráčel do sálu. Minul Malfoye, který na něho nevěřícně zíral s otevřenou pusou a vůbec nevnímal, co do něho Parkinsonová hustí.

Harry posadil Ginny na jedno volné místo a Adrianu odvedl na parket. Kdyby jí hned na začátku nechal o samotě, nemuselo by to dopadnout dobře.

Provedl kolem Adrianu, poté Ginny a nakonec si od jejího bratra půjčil i Hermionu.

„No teda, Harry, já nepřestávám zírat, z tebe je občas i gentleman. Já myslela, že tanec nesnášíš.“

„To je taky pravda,“ kývl a dívka se zasmála.
„No teda, to bych si toho měla asi vážit, co?“

„To teda jo. Možná to bude to poslední, co udělám, Ron se totiž netváří moc nadšeně. A nevím, jestli mám riskovat jeho trpělivost a udělat tohle…,“ ušklíbl se a pomalu, provokativně sjel rukama na oblé půlky. Hermiona se zasmála a vrátila jeho ruce tam, kde měly být.

„Neprovokuj, Ron je strašněj žárlivec,“ ušklíbla se.

„To už jsem poznal na vlastní nos.“

Líbilo se mu poslouchat její smích. „Moc děkuju, žes mě sem vytáhnul.“

„Za málo. Uděláš pro mě něco? Postarej se o Adrianu, já za chvíli budu muset na hlídku.“ Harry musel dívce vysvětlit, o co jde, a ta nakonec přikývla.
„Harry, chceš něco vidět?“ zeptala se ho po chvíli, když mu koukala přes rameno, „tak mě otoč.“ Harry jí poslechl a v další chvíli se díval do míst, kam ona před chvílí.

Na parketu kousek od nich spolu tancovali Snape a Jean a něco si s úsměvem podívali. Harry si všiml, že Snape rozhodně není taneční analfabet. Dost ho to překvapilo a rozhodně nebyl sám. K profesorskému páru byla přišpendlena polovina lidí.

Písnička dozněla a Harry odvedl dívku zpět k Ronovi. „Omluvte mě,“ mrkl na Hermionu, kývl na ostatní a nenápadně se vytratil pryč.

V okolních chodbách bylo ticho a klid. Chvíli se toulal labyrintem hradu a sem tam nakoukl do nějakých učeben. Z jedné z nich zaslechl podivné zvuky, ale když nakoukl dovnitř a uviděl oblečení poházené kolem, bylo mu jasné, že tohle Smrtijedi asi nebudou.

Všude bylo ticho a jen jeho kroky zněly ozvěnou. Vylezl až na Astronomickou věž a rozhlédl se po okolí. Vzduch byl sice ledový, ale byl cítit svěží zimou. Náhle něco upoutalo jeho pozornost - na protější věži zahlédl dvě osoby. Nejdříve si myslel, že nějací studenti… ale když se podíval do dalekohledu poznal, že tihle jsou dospělí. To se mu ani v nejmenším nezamlouvalo.

Seběhl z věže a vydal se přímo na to inkriminované místo jak jen nejrychleji mohl s hůlkou v ruce. Přitiskl se ke zdi a pomalu se plížil při stěně nahoru. Na chvíli měl pocit, že tam nikdo není, že už odešli, ale nakonec přeci uslyšel slabé šustění. Jen velmi, velmi nepatrně vykoukl, aby si je prohlédl.
Nemýlil se, byly dva. A oba poznal. Jejich profesorka Obrany a onen světle hnědovlasý muž k sobě byli přitisknutí a pomalu tancovali v rytmu teskné melodie, která sem doléhala až z Velké síně.

Harry měl v tu chvíli zaútočit, odzbrojit je nebo něco takového, ale on od nich nedokázal odtrhnout oči. Jejich tanec byl něžný a pomalý, ale byl naprosto rozdílný než ten, který Jean tančila dole se Snapem. Tenhle byl vroucnější, plný lásky, ale zároveň nesnesitelné bolesti, která se projevovala v každém vláčném pohybu, v každém doteku.

Pozoroval je dlouho. Dlouho tam stál bez hnutí, dokud nedozněly poslední tóny skladby. Harry se stáhl do patřičné vzdálenosti, aby ho nemohli zahlédnout.

„Musím jít,“ řekl muž svým chraplavým hlasem.

„Mám o tebe strach. Je to strašně nebezpečný,“ šeptla.

„Musím to udělat a ty to víš.“

„Vím,“ přikývla. „Tak běž. Běž, než si tě někdo všimne,“ řekla a odtáhla se, ale muž si ji přitáhl zpět k vroucnému polibku. Nebránila se, ale po chvíli se odtrhla. „Běž!“

„Dej na sebe pozor, až něco zjistím, dám vědět.“

„Běž!“ křikla na něho skoro s pláčem. Muž pustil její ruku, nasedl na koště, které bylo opřené o zeď a ještě se k ní otočil.

„Miluju tě.“

„Běž!“ Muž zmizel ve tmě a za chvíli už ani nebylo slyšet šustění pláště. „A dej na sebe pozor,“ hlesla žena do prázdna a spustila tichý pláč.

Harry nechápal, co to mělo znamenat. Význam toho, co tu právě viděl mu naprosto unikal. Jediné, co věděl, bylo, že bude lepší, když se radši vytratí pryč.



Vánoce měly letos pro Harryho podivně hořkosladkou příchuť. Na jednu stranu je trávil v Bradavicích, což znamenalo spoustu zábavy, na druhou stranu věděl, že tu až příliš věcí nehraje a k tomu ho každou noc provázely strašné noční můry.

Podivný starý dům… zasněžená zahrada… zakuklené postavy…rozbité vchodové dveře…vysoké schodiště potřísněné krví… jeden pokoj… druhý pokoj… kolíbka… roztrhané závěsy… plačící dítě… křičící žena… zvuk tříštícího se skla… vyděšené prázdné oči… rány… praskání… tváře… bolest… strach… smrt…

A nad tím vším se vznáší znamení zla…

Harry se s trhnutím probudil. Jizva ho pálila jako čert a hlava se mu motala, že se ani nedokázal posadit. V okamžiku však propadl do neklidného spánku…

Jeho noční můra však měla teprve začít. Jakmile ráno Hermiona roztáhla noviny, málem se udusil topinkou, když spatřil fotografii domu na přední stránce, nad kterým se vznášela obrovská lebka. Brigestský masakr hlásal titulek. Rodina kancléře Johna Williamse nalezena ráno vyvražděna. Devět mrtvých. Devět mrtvých!

On je viděl… on je viděl umírat, věděl o tom. Třeba jim mohl pomoci… zachránit je!

Harry ve vzteku vytrhl Hermioně noviny z ruky, nacpal je do džbánu s džusem a nedbaje na otázky od ostatních s ním mrštil o zeď až se střepy rozlétly všude kolem. Zalapal po dechu a vyřítil se z jídelny pryč, nechávajíc za sebou naprosto nechápavé tváře všech ostatních…



„Můžu?“ ozval se tichý hlas a závěsy kolem jeho postele se roztáhly. Dovnitř nakoukla Hermionina hlava. „Harry, nemůžeš tu být zalezlý jako jezevec,“ řekla mu mile.

„Chceš se vsadit, že můžu,“ utrousil nevrle.

„Co se děje?“

„Nic,“ odsekl a doufal, že jí to odradí. Ona však udělala pravý opak. Vlezla si k němu a lehla se na peřinu vedle něj. „Tak povídej,“ pobídla ho. Harry jí chvíli jen nevěřícně sledoval a poté rezignoval a vyklopil jí všechno, co ho užíralo. Hermiona byla skvělá posluchačka, nevyptávala se a nepřerušovala ho.

„Já je viděl, Hermiono, já viděl, jak je zabíjeli. Voldemort mi to schválně ukazuje. Ví, že mě to ničí,“ řekl nakonec zoufale, „myslel jsem, že se tohohle díky Nitroobraně zbavím, ale ono to nepomáhá a já nevím, co s tím.“

„S tím ti Harry neporadím, já nevidím umírat lidi, ale jestli to Voldemort dělá schválně, tak by ses to měl pokusit nebrat na vědomí, jinak tě vydeptá k tomu, abys provedl nějakou hloupost.“

„A jde mu to skvěle.“ Vypovídal se a musel uznat, že mu je líp, ale také věděl, že se s tím musí vypořádat sám.

Náhle se z vedlejší postele ozval strašný chechot. vyměnili si s Hermionou překvapené pohledy a rozhrnuly závěs. „Rone?“ zeptal se Harry a z Ronovy postele se vynořily dvě zrzavé hlavy. Mladík se na Harryho hned zamračil. „Co to tam provádíte, vy dva?“

„Hádej,“ odvětila Hermiona s úšklebkem a zatáhla Harryho zpátky do postele.

„Máš skvělou přítelkyni, Rone, já si jí na chvíli půjčím, dík,“ křikl ještě Harry po chvíli. Jen na chviličku zahlédl Ronovu nevěřícnou tvář. Hermiona se začala smát a v další chvilce vyklouzla z postele. Když se závěsy opět roztáhly, tak se objevila Ginny s nejistým úsměvem. „Můžu?“

„Jasný,“ kývl vedle sebe a Ginny si lehla vedle něho.

„Já… chtěla jsem se ti omluvit, Harry,“ hlesla. „Víš… za tu noc. Já… byla to ode mě strašná hnusárna a já… šíleně se za to stydím a… no… nechci, aby sis o mě myslel, že jsem nějaká… nějaká… šlapku. Jen jsem ti chtěla říct, že mě to moc mrzí,“ hlesla a hrála si s knoflíkem na Harryho polštáři.

„O.K. Omluva přijata, ale slib mi, že už se to nestane,“ upozornil jí.

„Slibuju,“ usmála se na něho. „Proč už nechodíš na tréninky?“ změnila téma po chvíli ticha. „Chybí nám trenér.“ Harry se jen zasmál. Povídali si spolu hodně dlouho, dost se u toho i nasmáli a Harry si při líčení principu jedné famfrpálové kličky všiml, že dívka usnula. Opatrně jí přikryl, vlezl si pod cíp deky, aby neumrzl, a za chvíli už spal s pocitem, že se po dlouhé době konečně pořádně vyspí.


„Harry, vstávej, jde se na r… Ginny?!“

„Charlie!“

„Rone!... Hermiono?!“

„Bille?“

„Ginny?“

„Brácha?!“

„Harry?“

Probuzení bylo opravdu nečekané. Oba nejstarší Weasleyovi bratři stáli každý u jedné postele s roztaženými závěsy a naprosto vykolejenými výrazy nad svými mladšími sourozenci a jejich doprovodem.

„Co se tu sakra děje?“ vyjel na ně Bill.

„Coby? Spíme,“ odsekla jeho mladší sestra, „neznáš? Chudáku.“

Harry ani netušil, kde se v ní bere tolik jízlivosti, ale v tuhle chvíli to neřešil, protože měl pocit, že ho její bratři rozsápou na malé kousíčky. Ani netušil, jak dlouho už spolu s Ginny spali v objetí, ve kterém je našli.

„Co potřebujete?“ zeptala se Ginny.

„Nic. Jen jsme šli pro kluky. Je schůze,“ řekl chladně Bill a přeměřoval si je chladným pohledem.

„Radši počkáme dole,“ řekl Charlie a odtáhl bratra pryč.

„Do prdele,“ řekli svorně oba kluci, zatímco holky se rychle vypařily pryč.

„Klid Rone, klid. Jen u mě večer usnula, nic víc,“ krotil kamaráda Harry a hledal nějakou použitelnou košili. Aby toho však nebylo málo, tak jakmile sešli do společenské místnosti, našli tam Parvati a Levanduli, jak do obou bratrů cosi hustí. A podle jejich pohledů, to nebylo nic hezké.

Sakra, proč jim musí vlézt do cesty, zrovna dvě největší slepice z celý školy! Čekání na Hermionu bylo zachráněno jen tím, že kluci začali vyzvídat, jestli je pravda, že Ron chodí s Hermionou. „Jo. Dva měsíce, pokud vás to zajímá,“ ucedil.

„Hele, mladá dámo, kam si myslíš, že jdeš?“ zamračil se Bill na svoji sestru, když se ukázala vedle nich, připravena na cestu.

„Hádej, starý pane,“ odsekla, „a nesnaž se mi to vymlouvat,“ varovala ho. Bill jen pokrčil rameny a radši mlčel. Když se k nim připojila i Hermiona, mohli vyrazit.

„Ahoj, drahoušci,“ přivítala je srdečně paní Weasleyová a všechny je objala a políbila. „Za chvilku bude oběd miláčkové, můžete se nahoře převléknout a potom přijít dolů. Ginny, ty jsi tu taky? No nevadí, ráda tě vidím, drahoušku. Porada byla odložena na zítřek, takže dnes spolu můžeme alespoň trochu oslavit Vánoce.“

Všichni si šli dát nahoru nějaké věci a Harry zůstal chvíli s Billem sám.

„Bille, já… nemysli si o mě, že… pochop, já… s Ginny jsem nic ne…“

„V pohodě, Harry,“ přerušil ho zrzek, „já to chápu, nemusíš mi nic vysvětlovat,“ řekl příkře a otočil se k odchodu.

„Bille, ale já s ní vážně nic…“ Jenže ten už byl pryč. „Sakra!“ zaklel Harry.

Chvíli se snažil uklidnit a poté sešel dolů na oběd. I před vynikající jídlo i skvělou společnost, však zábava dost vázla. Paní Weasleyová vyzvídala všechno od Rona a Hermiony, protože se bratříčci samozřejmě zmínili o jejich vztahu. Dívka byla brzo rudá jako rajče, ale Molly se jen usmívala. Byla však jediná.

Ron s Hermionou byli zamlklí, Remus se tiše bavil s Arturem a všichni čtyři zrzaví bratři byli dost nabručení. Když by Harry opomenul fakt, že mu Bill opařil ruku polívkou, dostal lžící po hlavě a nůž mu málem vypíchl oko, ty pohledy se mu ani trochu nezamlouvaly, ale jakmile chtěl něco vysvětlit, tak ho neposlouchali.

„Copak, Harry, nechutná ti?“ zeptala se mile paní Weasleyová.

„Ne, jen potřebuju trošku osolit,“ vymluvil se Harry, „…ehm… Frede, mohl bys mi podat prosím sůl?“ zeptal se nejistě. Jmenovaný mu sůl podal takovou silou až polovinu slánku vysypal všude po stole. „Sorry!“ procedil.

V tu chvíli toho měl Harry dost. „Do prdele, já s Ginny nespal! Je to tak těžký pochopit!“zařval na celou kuchyň, kopl do stolu a nezapomněl za sebou pořádně třísknout dveřmi.

Ani netušil jakou paseku za sebou nechal.


„Harry, můžeme?“ ozval se náhle nejstarší z bratrů, když se jim ho konečně podařilo nalézt zalezlého na půdě.

„Co chcete?“ odvětil Harry nepřítomně.

„Přišli jsme se omluvit. Naše reakce byly nejspíš… přehnaný.“

„Přehnaný?“ zopakoval Harry. „Divím se, že jste si mě nedali k večeři,“ odvětil chladně.

Bill i Charlie si sedli vedle něj. „Harry, musíš pochopit, že Ginny je naše jediná sestra. Jediná holka a ke všemu nejmladší. My… my jen bereme za povinnost jí tak trochu chránit a ráno, když…“

„Když jste nás viděli, tak jste věděli, že pro ni nejsem dost dobrý,“ dořekl Harry.

„To ani ne. Jen jsme si nechtěli připustit, že už není malá. A potom nám ta holka řekla, že… že to nebylo poprvé. To už nám vysvětlil Ron, co to bylo. Chovali jsme se blbě.“

„Kdybyste mě nechali alespoň domluvit, tak bych vám to mohl říct i normálně a ne takhle.“

„Ještě jednou promiň. Prostě nechceme, aby jí někdo ublížil, to je všechno. Ale pochybuju, že ty bys to snad chtěl,“ zvedl Charlie obočí.

„Nechtěl.“

„Takže dobrý?“

„Jo, dobrý,“ kývl po chvíli Harry a přijal nabízenou ruku.

„No dobrý,“ vložil se do toho Bill, „máma z toho tvýho výstupu má docela solidní šok.“

„Kurva,“ vypadlo z Harryho, který si teprve teďka uvědomil, před kým vším to tam dole křičel.

„Jen klid. Pojď bude večeře.“ Harry s nimi sešel do kuchyně a co nejvíce se snažil vyhýbat pohledu paní Weasleyové i jejího manžela. Ten si ho jen změřil pohledem a poté se dál věnoval své porci. Konverzace opět trochu vázla, ale bylo to lepší než odpoledne. Po jídle se však už všichni dali do normálního hovoru, Harry rozmlouval s Remusem, dvojčata ukazovali holkám své nové výtvory. O něco později se plameny zbarvily do zelena a v další chvíli se objevila zahalená postava. Jean si sundala kápi a řádně se protáhla. „Dobrej večír,“ pozdravila s úsměvem na tváři.

„Dobrej,“ odvětili všichni.

„Jean, drahoušku. Posaď se, hned ti dám něco k jídlu. Zase si celý den někde běhala a musíš mít určitě hlad.“

„Ne, děkuju Molly, ale teď nechci. Jediný po čem toužím, je dát si pořádnou dlouhou koupel,“ řekl a promnula si prohnutá záda.

Jakmile za ní zaklaply dveře, otočila se paní Weasleyová na vlkodlaka. „Sakra, Remusi, domluv jí. Tohle přeci není normální, aby se ta holka takhle přepínala. Vždyť je už ve vysokém stádiu těhotenství, řekni jí něco!“

„Proč já?“ nechápal Remus.

„Tebe jediného poslouchá. Domluv jí, tohle je akorát o to, aby o to dítě přišla!“

„Mě neposlechne… Dobrá, dobrá, Molly, udělám, co se dá, ano?“ zachraňoval situaci Remus a Molly to snad uklidnilo a když si od ní Jean nakonec přeci jen vzala nějakou tu porci, vypadalo to, že je všechno v nejlepším pořádku. Večer však Jean nestále pochodovala po kuchyni sem a tam.

„Co děláš?“ otočil se k ní Remus.

„Nic. Jen mám na něco chuť a nevím na co,“ zašklebila se.

Remus se zasmál. „Už jsme se lekl, že tě minuly všechny příznaky těhotenství.“

„Ha-ha-ha. Hmm… už asi vím. Za chvíli jsem zpátky.“ A v mžiku zmizela v plamenech.

„Že vím, s čím se vrátí,“ nadhodil Lupin. Ať už myslel cokoli, za chvíli byla žena zpátky a v náruči nesla pětilitrovou flašku s kyselými okurkami. Jednu si hned slastně strčila do pusy.

„Jako bych to neříkal,“ ušklíbl se její bývalý spolužák.

„To sníš?“ zvedl obočí Fred a zkoumal obrovskou láhev. „Vždyť je toho dost pro regiment.“

„Pro regiment jo. Ale ne dost pro těhotnou ženskou, viď“ perlil Remus. Jean se jen ušklíbla.

„Berte si,“ nabídla jim, „domácí.“

Harry jednu ochutnal, ale pro jeho chuťové buňky to bylo až příliš kyselé. Byli tu však tací, kterým to nevadilo. Jakmile se objevily holky, který byly nahoře pro Tchoříčky, úplně se rozzářily.

„Jé, kyselý okurky. Můžu?“ zeptala se Hermiona a hned s kamarádkou zalovila. „Mňam, to je dobrota.“

„Výborný,“ souhlasila zrzka, zatímco Bill s Charliem si vyměnili vyděšené pohledy. Střelili vyděšenými pohledy na Rona s Harry, ale ti jen pokrčili rameny.

Náhle se ozvalo bouchnutí dveří a dovnitř se vřítila Ennien. Ano, vřítila. A šklebila se na celé kolo.

„Pardon, trošku jsem to protáhla,“ omluvila se. Za tu dobu, co jí Harry neviděl nabrala pár kilo, takže nebyla jak utečenec z koncentračního tábora a očí naplnily veselé jiskřičky, tváře zčervenalé větrem.

„Enni, tys mě dost vyděsila,“ řekl jí Remus.

„Promiň, Remusku, ale s tím prtětem to vážně jinak nešlo,“ usmála se na něj a v zápětí se dovnitř vřítilo soci, covypadalo jako chlupaté torpédo. Malé štěně za sebou táhlo vodítko a štěkalo na všechny kolem.

„Jééé, pejsku, pojď sem,“ přikrčila se hned Ginny a poté, co si jí štěně očuchalo, ho podrbalo za malýma ušima. „Ten je krásnej. Odkud ho máš?“

„Dárek k Vánocům,“ odvětila dívka, vzala psíka do náruče a odnesla ho nahoru, protože už sotva pletl nožičkama. Harry si nemohl nevšimnout, že Remus za ní hledí s podivným výrazem v tváři.

„Remusi?“

„Co? Na co ses to ptal?“ otočil se k němu.

„Ptal jsem se kolik má řád u Smrtijedů špehů?“ řekl mu Harry.

„No jednoho. Severuse, přeci, proč se ptáš?“ odvětil, ale stejně jedním uchem poslouchal rozhovor Freda a George, kteří se bavili o osobě, která před chvilkou odešla.

„…je z ní docela kost. Oproti tomu, jak vypadala na začátku.“

„Jasný a ke všemu od nás ani není tak daleko, tak to klidně zkus. Za zkoušku nic nedáš.“

„Já nevím,“ kroutil hlavou Fred, „přeci jen je starší.“

„Pár let.“

„Pár let sem, pár let tam,“ vložil se jim do toho Lupin, „tak jako tak bych řekl, že jsi na ni trochu moc mladý,“ řekl s úsměvem.

„A ty zase moc starý,“ oplatil mu zrzek.

Měla to nejspíš být legrace, ale Remusovi to seškráblo úsměv z tváře jakoby nic. Zvedl se od stolu a se sklopenou hlavou odešel. „Remusi, počkej, Remusi! Rem…“

„Brácha?“ ozval se Fred, „jsi vůl.“

„Sakra, já to tak… Jdu za ním.“

„Ne, nechoď. Fakt, znám ho, nech ho vybublat,“ zarazila ho Jean a Weasley přikývl. Brzo už byli všichni natolik unavení, že se odebrali na kutě. Netrvalo dlouho a Harry všude kolem sebe slyšel jen pravidelné oddechování. Chtěl spát, ale začínal mít žízeň. Dlouho se převaloval, ale nakonec žízeň zvítězila.

Byl však moc líný na to, aby s sebou táhl i své tělo a tak ho jednoduše nechal v pokoji a vydal se dolů bez něj. V tu samou chvíli do kuchyně mířil i Remus, stále dost zasmušilý.

„Myslel jsem, že tu budeš,“ řekl směrem ke krbu, když vešel. I Harry tam pohlédl a ani nemusel dvakrát hádat, kdo tam seděl. Jean ve volném tričku, držela v ruce hrnek horkého čaje a položená na dece hleděla do plamenů s rukou položenou na rostoucím bříšku. „Potřeboval jsi něco?“

„Jen si s tebou promluvit,“ odvětil, vyčaroval si čaj a sedl k ní.

„Já s tebou taky. Tak začni,“ pobídla ho a upila z hrnku. Harryho v tu ránu přešla žízeň. Opřel se o zeď a poslouchal. Přesněji řečeno šmíroval. – Buď zticha!

„Co to máš za divnej čaj,“ svraštil Náměsíčník čelo, když mu citlivé chřípí naplnil podivný zápach. „Fuj… sakra, co to je za hnusnou břečku?“

„To není čaj,“ odpověděla Jean, „to je Laktanioční lektvar.“

„Co to…?“ nechápal Remus. „A ty to piješ?“

„Jo. Musím. Ztlušťuje děložní stěnu a dítě je ve větším klidu a bezpečí. Nevnímá tolik, co se děje v okolí, má větší teplo a necítí otřesy. Piju to pravidelně už docela dlouho, jinak bych už asi dávno potratila,“ dodala šeptem.

„To je důvod, pro jsem s tebou chtěl mluvit.Víš, Molly mě požádala, abych…“

„Aha,“ přerušila ho, „už je mi to jasné.“

„Jean, to co děláš, je bláznovství. V tomhle musím s Molly souhlasit. Tohle je akorát o to, abys o to dítě přišla. Chápu, že se snažíš pomoci, ale tady už je opravdu hranice únosnosti. Celý den být ve stresu kvůli studentům, dělat s nimi souboje a pracovat i pro Řád je bláznovství a to ani nemluvím o tom, že se celý noci potloukáš po putykách s překupníky. Říkal jsem ti to už mockrát a říkám ti to znova, nech už toho! Ohrožuješ sebe i dítě a divím se, že zrovna ty to nevidíš. Teď jsi to ty, kdo se chová krajně nezodpovědně. Děláš jakoby ti na tom vůbec nezáleželo,“ dokončil Remus naštvaně a upil trochu čaje. Nastalo ticho.

„Myslíš, že to dítě nechci?“ hlesla Jean po chvíli.

„Vypadá to tak,“ odvětil muž.

„Mám, Remusi. Mám strach, bojím se strašně. Ani nevíš jak moc mě děsí, že o to malý přijdu, že mě zabíjí dřív než se narodí, bojím se, ani nevíš jak,“ hlesla a Harrymu neušel plačtivý tón v hlase.

„Tak toho nech. Odejdi normálně na mateřskou, to přeci není nic hrozného. Potom se nebudeš muset bát,“ říkal jí Remus klidně.

Zavrtěla hlavou. „I kdybych odtud odešla, tak mě stejně… stejně… ale vždyť to je jedno… Kdybych se vrátila domů a měla klid, tak bych se zbláznila, Remusi. Nedokážu zůstat v klidu, mám strašný strach. O vás o všechny, ale čím víc se musím soustředit na práci, tím míň si ten strach uvědomuju. Tím míň blázním… Nechci umřít, Reme. Nechci, aby to malý vyrůstalo bez rodičů. Vím, jaký to je a nechci, aby muselo prožívat to samý, co já,“ vzlykla.

„Jean, takhle nemluv. Vždyť k tomu nemáš důvod,“ klidnil jí Remus, ale ona se nedala.

„Slib mi prosím tě… že když se to dítě narodí a mě se něco stane, slib mi, že se o něj postaráš. Nemůžu po tobě chtít, aby… aby sis ho uvázal na krk, ale slib mi, že mu alespoň najdeš slušnou rodinu, kde bude moci vyrůstat. Slib mi to!“

„Jean, proč to po mě chceš, vždyť…“

„Prosím!“ přerušila ho zoufale. „Slib mi to,“ po tváři se jí skutálely dvě ohromné slzy.

„Slibuju,“ přikývl trochu neochotně. Ženu mu položila hlavu na ramenu a začala slabě vzlykat. „Podívej se na mě. Za poslední tři měsíce jsem toho nabrečela desetkrát víc než za poslední tři roky. Co se se mnou sakra děje, vždyť já se už ani nedokážu skoro ovládat. Pořád brečím nebo se s někým hádám,“ vzlykla.

„Jean, vždyť čekáš dítě. Tohle je přeci normální,“ klidnil jí a pevně jí držel v náruči.

„Nesnáším hormony!“ vzlykla.

„Proč to po mě chceš, Jean? Proč po mě chceš, aby ti slíbil, že se o něj postarám?“

„Jednou to pochopíš,“ odvětila a muži bylo jasné, že z ní víc nedostane.

„A co otec? Proč se o dítě nepostará on? Kde vůbec je?“ vyzvídal dál.

„Nevím, Remusi, nevím. Nevím, kde je a nemám o něm žádné zprávy. Nevím, co se s ním stalo nebo jestli ještě vůbec žije,“ řekla žena tiše.

„A asi mi neřekneš, kdo to je. Kdyby se třeba, nedej bohu, k dítěti přihlásil.“

„Ne, Remusi, já nemůžu. Nesmím. Promiň.“

„To nic.“

„Radši to nechtěj vědět. Potom bys mě možná sám zabil,“ hlesla. Lupin to nejspíš zaslechl, ale nevyptával se. Věděl, že v tuhle chvíli by to bylo k ničemu.

„Slíbíš mi ještě jednu věc?“ zeptala se ho po chvíli.

„Jakou?“

„Nebudeš brát vážně to, co ti dneska řekl George, že ne? Nezlob se na něj.“

Remus jen vzdychl. „Já se na něj nezlobím. Vždyť řekl pravdu.“

„Tak to není a ty to víš.“

„Ale je. Je to pravda a on byl jediný, kdo mi jí řekl. Už jsem starý. A nejen vzhledem k Ennie.“

„Chceš snad říct, že jsem stará?“ ohradila se Jean.

„Nemyslím starý věkem… ale tím jak se cítím. Připadám si, že mi je tak osmdesát někdy i víc. Vlkodlačí podoba se na mě podepisuje stále víc a víc a já… už začínám být na všechno trochu moc starý,“ hlesl nakonec a nalil si trochu džusu.

„Remusi, tenhle pocit, není kvůli úplňku, ale kvůli tvojí hlavě. Proč si to pořád vsugerováváš? Víš, že to tak není. A to co ti řekl George, měla být jen legrace. Nejsi starý a pro Ennie taky ne.“ Zřejmě čekala na jeho reakci, ale on mlčel. „Nejsi starý. I když nevím, jaké to je být vlkodlak, neříkej mi, že ti dokáže vzít veškerý život, který si vždycky dokázal rozdávat.“ Mlčet. „Tak proč to nezkusíš. Alespoň kvůli Ennie. Víš, že tě má ráda.“

„Ano,“ usmál se trpce, „má mě ráda. Jenže jako otce, víš? A to mi v tuto chvíli nějak nestačí,“ dodal.

„Má tě ráda jako otce, protože v tuhle chvíli otce potřebuje,“ naléhala. „Vězení způsobilo, že se chovala jakoby jí bylo deset, ale musel sis všimnout, že to už pominulo. Remusi, když jí máš rád, tak to alespoň zkus. Ničí mě, tě takhle vidět. Alespoň to zkus,“ radila mu.

Vzdychl. „Dobrá, ty radílku. Zkusím to, ale ty mi slib, že přestaneš mít ty strašný řeči a budeš na sebe dávat větší pozor, ano?“

„Zkusím to,“ přikývla a věnovala mu slabý úsměv, když si položila hlavu na jeho rameno. V další chvíli slabě vydechla a popadla jeho ruku, „sáhni si!“ položila mu ji na břicho.

Chvíli ztuhle seděl, ale poté se mu po tváři rozlil široký úsměv, „ten prcek tam sebou teda mele. Už víš, co to bude?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „nechtěla jsem to říct. Ale doufám, že to bude kluk.“

„Kluk? Ženy chtějí většinou holčičky, ne?“

„To jo… ale já bych chtěla chlapečka. Kvůli jeho otci… chci, aby se jmenoval po něm.“



Následující večer se opět museli vrátit do Bradavic, do obyčejného studentského života plného úkolů a povinností, doučování, studiu a u Harryho také bolesti jizvy a každodenních nočních můr.

Uběhlo pár týdnů, když se opět uprostřed noci probudil zalitý potem a marně si pokoušel vybavit, co se mu zdálo. Moc si toho nepamatoval, ale cosi v zadu mu našeptávalo jistou spojitost s učitelkou Obrany. Snad proto, že byl zvědavý, snad proto že nemohl spát, vyklouzl z postele a vydal se z ložnice pryč.

Proplížil se až k jejímu kabinetu a strnul, když se jeho starosti potvrdili. V otevřených dveřích stála vysoká zakuklená postava s tváří v bělostné škrabošce.

Okamžitě vyndal hůlku a zamířil jí na ni, ale náhle ucítil ve vlastních zádech něčí hrot. „Co tu chcete, Pottere?“ ozval se ledový hlas jeho profesora lektvarů.

„Já…já…,“ koktal Harry, ale byl přerušen.

„Pospěš si, Severusi, pán nás volá,“ ozval se druhý zakuklenec. Harrymu zatrnulo, když poznal Jeanin hlas. I ona dost strnula, když viděla, koho Snape drží. „Au,“ sykla a chytila se za předloktí v místech, kde bývalo Znamení zla. V jejích očích se dal vyčíst náhlý strach.

„Já to věděl. Věděl jsem, že patříš k nim. Myslel jsem, že jsi špeh, ale ne… jsi Smrtijed. Jsi svině stejně jako ten tvůj zkurvenej pán!“ křikl na ni a musel zaklonit krk, jak těsně mu Snape držel hůlku u hrdla.

„Mlčte, Pottere!“

„Harry, promiň,“ vytáhla hůlku a namířila na něho, „ale jsi nebezpečný. Víš toho až moc!“ Z její hůlky vyrazilo rudé světlo a chlapec se zhroutil na zem…